Podstatou tohoto řešení je existence poměrně velkých rozdílů teplot den/noc především v oblastech pouští, kde teplota kolísá nejčastěji od 5°C v noci až po 40°C v poledne. Má snaha o využití tohoto rozdílu mě přivedla na myšlenku tepelného stroje, který by ve dne sluneční energií přijímal a v noci by ji naopak odevzdával okolnímu vzduchu. Jedním z možných řešení je využití fyzikálních zákonitostí plynu absorbovaného v pevné látce, kdy v případě, že chceme plyn uvolňovat, je nutno látku zahřívat a naopak je-li plyn absorbován do látky, je nutné ji chladit. Tento, ve dne slunečním teplem uvolněný plyn, by pak sloužil k pohonu turbíny. V noci by při zpětné absorpci plynu do pevné látky opět zpětným proudem poháněl turbínu.

   Jako nejvýhodnější plyn k tomuto účelu se podle mně jeví vodík rozpuštěn v kovových materiálech, kterým by se (ve dne) po uvolnění z kovového materiálu a průchodu turbínou plnil speciální plynojem, z kterého by byl vodík v noci odčerpáván, pro zpětnou absorpci.

   Předpokládanými nevýhodami tohoto řešení jsou především nebezpečnost (výbušnost, hořlavost) vodíku a také zřejmě relativně nepříliš vysoká účinnost přeměny sluneční energie. Proto o uvedené koncepci snad lze uvažovat především v malých provozech výroby elektrické energie pro odlehlá místa.


      Kontakt na autora: zavadilik.p(a)seznam.cz