Pokud se začnete zabývat nejen studiem alchymie, ale i historií přípravy piva (a kvašených nápojů obecně), povšimnete si mnoha zajímavých společných bodů – nejen v terminologii a mýtech, ale i v postupech a samotné praxi. Umění výroby piva a umění alchymické spolu souvisejí více, než by se na první pohled mohlo zdát.

   Obojí – jak pivo tak alchymie – provází lidstvo již od dávných dob. Existují dokonce teorie, že lidé se z kočovného života a sběračského způsobu obživy přeorientovali na usedlý a zemědělský život právě kvůli potřebě pěstování obilnin pro výrobu kvašených nápojů. Tuto domněnku potvrzuje například kmen Chagga, který žije blízko Kilimandžára v Tanzánii. Chaggové mají vybudovaný rozsáhlý zavlažovací systém svých polí s prosem sloužícím především k výrobě piva a jen málokdy k přípravě tuhé potravy. Zní to možná zvláštně, někoho to může i pohoršovat, avšak pravdou je, že znalost kvašení (druhého ohně) je opravdu božský dar a stejným termínem je „primitivními“ kmeny také označován.

   Termínu kvašení (fermentace) používají alchymisté ve svých dílech velmi často a je spojován s přeměnou a oživením matérií. Kvašením se totiž skutečně prve sterilní a „mrtvá“ tekutina transmutuje do velice výživné substance obsahující spoustu vitamínů a dalších důležitých, pro život potřebných látek, které z běžně vařené a jinak tepelně upravované potravy nelze získat. Například mnoho kmenů Mexika se k čerstvému ovoci a zelenině dostane velmi zřídka a přesto netrpí kurdějemi, protože z agáve připravují kvašený nápoj pulque, který obsahuje dostatek potřebného vitamínu C.

   Když do Ameriky připluli Evropané a začali „civilizovat divochy“, misionářské zákazy konzumace tradičních kvašených nápojů obsahujících cenné látky, měly spolu se zavlečením nových nemocí na svědomí mnohem víc úmrtí indiánů než samotné vyvražďování. Avšak opusťme toto temné období historie Ameriky a vraťme se ke spojitostem mezi alchymií a pivem.

   Jak alchymisté tak i mnozí dávní přípravci kvašených nápojů popisují fermentaci jako vření. Tato souvislost zůstává patrná v mnoha termínech dodnes. Například Norové označovali kvasnice termíny: berm – vaření; gjar – práce; nore – rozfoukání; kveik – potěr obnovující rasu; gjester – zpěnění; fro – semeno. (Velké množství názvů je důsledkem izolovanosti ostrůvků norské populace). Popis kvašení těmito termíny je zřejmý: Tajný a tajemný nebeský oheň vstoupivší do tekutiny způsobuje magický var, aniž by kapalina byla horká a pálila, přesto bublá a „vře“ a rodí se nová rasa – vzniká cosi dokonalejšího.

   Při procesu kvašení se obecně od pradávna uplatňovaly dva různé postupy: hlučný a tichý. Ty kultury, které užívaly hlučné a divoké metody věřily, že zlostná a divoká energie, kterou kolem vytvoří, pomůže kvasinkám pracovat co nejlépe a dodávaly jim bujarým rituálem sílu. Základem druhého a opačného postupu byla víra, že kvasnice musí být chráněny před zlými vlivy a polekáním, musí se v tichu a úctě ponechat nerušeně pracovat. Uctivý způsob fermentace byl častější. I podle mého cítění je tento přístup lepší a také se tak jistě získá nápoj trochu odlišnějších kvalit.

   Ve všech domorodých kulturách se setkáváme s vírou, že nejen každý živočich, rostlina, ale i každý kámen a také kvasinka je vnímána jako posvátná vědomá entita s vlastní vůlí. Dále věří, že neúcta k těmto okolním entitám může vést jen k nezdaru a špatnému konci. Naše technologická civilizace se naučila, jak tyto zákonitosti přelstít. Nelze obecně tvrdit, že by naše vědecké umění bylo špatné, je to jiný přístup, který má své výhody a nevýhody. Sice již nejsme závislí na rituálech, které nám zajistí přízeň přírodních bohů, avšak ztrácíme citlivost, kontakt se svými kořeny, s Přírodou a Pravdou, což je právě velkou nevýhodou exaktního přístupu ke světu. Uzavíráme svá těla i své mysli/smysly do svých příbytků a měst, obklopujeme se víc a víc našimi přírodě stále vzdálenějšími technickými hračkami, ale neměli bychom zapomenout, odkud jsme přišli a co vše nám krutá i laskavá příroda poskytuje. Já jsem si za svou cestu ke kořenům zvolil alchymii, byliny a kvašení.

   Při svých experimentech v oblasti výroby piva jsem si uvědomil, že zatímco technologii přípravy a vaření mladiny (potravy pro kvasnice) mohu přivést – a přivedl jsem – takřka k dokonalosti, proces kvašení, který již tolik nezáleží na mé fyzické práci, jsem poněkud podcenil. V podstatě skoro ve všech pivovarských knihách, které se mi dostaly do rukou, proces kvašení není nijak zdůrazněný a je pokládán na roveň ostatním technologickým operacím. Ve skutečnosti právě tato fáze je nejkritičtějším bodem, ve kterém se ukáže, jestli pivo bude dobré či špatné, ať už jsme mladinu připravili a uvařili sebedokonaleji. Pojem „druhý oheň“ či „var“ je skutečně na místě i z dalšího důvodu: při kvašení se opravdu uvolňuje teplo. Také produkt kvašení – oxid uhličitý – je plyn, který vzniká při hoření uhlíkatých sloučenin, což naznačuje skrytý oheň působící v tekutině.

   Základní, obecně známá rovnice kvašení (glukóza je zkvašována – rozkládána – na dvě molekuly alkoholu a oxidu uhličitého):

   C6H12O6 ---> 2 C2H5OH + 2 CO2

   

   Získávání kvasnic se u „primitivních“ kmenů provádí ponecháním odkryté nádoby se sladkou tekutinou na volném prostranství (venku), přičemž se lidé modlí, aby dobrý duch kvašení vstoupil do jejich nápoje. Věří, že se musí soustředit a pokud tak neučiní, duch přijít nemusí, nápoj pak nezačne kvasit a pochopitelně se zkazí. Tito lidé používají speciální posvátné nádoby zhotovované za různých rituálů. Nádoby se nevymývají a jakmile se jedna nádoba „naučí vařit“ staví se k ostatním, aby je to naučila. Některé kmeny jsou závislé na divokých kvasinkách při každém vaření, jiné kmeny kvasnice uchovávají a používají při příští přípravě nápojů.

   Pro uchovávání kvasnic, které pak jsou opatrovány s úctou jako členové rodiny, slouží různé metody. Například v hliněných nádobách Jižní Ameriky a Egypta byly vyrývány rýhy podobné písmu, ve kterých kvasinky přežívaly. Papagové z jihozápadu USA uchovávali nádobku se zkvašeným nápojem celý rok až do dalšího ceremoniálního vaření. V Norsku se kvasinky uchovávaly ve dřevě nebo větvích jalovce či břízy, které nechávali na dně sudu při kvašení a pak je usušili na vzduchu. Při správném zacházení lze tímto způsobem kvasnice uchovat rok i déle, přičemž vždy poskytnou dobré pivo.

   Samotný termín kvašení je, stejně jako staré norské slovo „kveik“, odvozeno od posvátné bytosti Kvaser. Podle mytologického příběhu tuto bytost zabili trpaslíci, její krví naplnili tři nádoby a krev v nich pak smísili s medem. Tím vznikla medovina, kouzelná silná tekutina a kdo se jí napil, stal se bardem a světcem. Obr Suttung se o medovině doslechl a trpaslíkům ji nakonec ukradl. Nařídil své dceři Gundladě, aby získané tři kotle hlídala. Nebyl však sám, kdo měl o medovinu zájem. Dalším byl Odin, který se proměnil, aby jej hlídající obryně nepoznala. Získal si její srdce a ta jej odvedla na tři dny a tři noci ke svému loži, kde ji Odin velice uspokojil. Byla tak šťastná, že mu k zahnání žízně nabídla tekutinu ze tří nádob. Když přišel Suttung, zjistil, že jsou všechny nádoby prázdné a rozhněval se. Odin i obr se proměnili v orly a nastalo pronásledování. Vzdálenost mezi nimi se stále zmenšovala. Když se blížili k Asgardě, bohové spatřili přilétajícího Odina. Rychle vynesli všechny nádoby a Odin do nich medovinu vyplivl. Ale protože pospíchal, pronásledován Suttungem, pár kapek medoviny dopadlo na Zem, kde ji objevili lidé.

   Další postavou v mytologii pivovarství je Ječmínek – nazývaný též Zelený muž, Zelený Jan, z jehož těla (ječmene) se připravuje obecně známý kvašený nápoj – pivo. Zelený muž je symbol života a smrti, znovuzrození a nekonečného vegetačního cyklu přírody. Ječmínek se každý rok symbolicky o žních obětoval, aby mohl vzejít na jaře život nový. Jeho božskou životní sílu přijímáme skrze denní chléb a pivo. Alespoň tak to dříve lidé vnímali. V mytologii se dále zdůrazňuje, že kvašené nápoje nám dali bohové také jako pomocníka a útěchu nést úděl lidské smrtelnosti.

   Spojení posvátných bytostí s obilím a kvašením najdeme u všech starověkých národů. Existuje proto mnoho paralel mezi Zeleným mužem a rozličnými božstvy i mytologickými postavami, jako jsou např. Cernunnos, Sylvanus, Derg Corra, Green George, Jack in the green, John Barleycorn, Robin Goodfellow, Puk (mj. u Shakespeara) a Zelený rytíř (artušovská postava). Všechny tyto postavy pocházejí z britské mytologie. Podle některých vědců je možné považovat i Robina Hooda za postavu, která souvisí s mytologií Zeleného muže, stejně jako Peter Pan (vstupuje do lidského světa celý v zeleném, ozdoben listy) nebo britský Father Christmas (obdoba Santa Clause; dříve byl často zpodobňován s listy břečťanu). Z keltských božstev je to nejen Cernunnos, ale také Viridios, což značí „zeleného muže“ jak v keltštině, tak v latině.

   Zelený muž je významně provázán se svátkem Lughnasad (1. srpen), což jsou Keltské dožínky spojené s uzavíráním sňatků. Při východu slunce prvního dne Lughnasadu odsekl slavnostně jeden z Druidů několik klasů obilí z první úrody. Ty položil na kámen a vyřkl zaklínací formuli. Poté se zrno z těchto klasů rozdrtilo v ručním mlýnku, mouka se zpracovala na ovčí kůži v těsto, z něhož se vytvarovala placka. Ta se pak upekla na ohni, který byl rozdělán pouze z větví jeřábu. Upečená placka se po drobtech rozdala všem účastníkům oslavy. Tradičním jídlem o Lughnasadu byl ovesný koláč, o který bylo nutno se podělit s přáteli. Pečení tohoto koláče je spjato s původním zvykem uctívání smrti Zeleného muže.

   Postavu Zeleného muže je možné u nás nalézt například na katedrále sv. Víta v Praze nebo na chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře.

   Ječmínek poukazuje ke starší mytologické postavě, k egyptskému bohu Usirevovi (řecky Osiris), kterému odpovídá souhvězdí Orion. Jeho manželkou je Eset (řecky Isis – Isida), které je přiřazena hvězda Sírius – Psí hvězda. Někdy byla Isis Řeky ztotožňována s Deméter.

   Usirev a Eset byli bohové – manželé a sourozenci, duální princip, král a královna všech lidských bytostí. Naučili je získávat potravu, zhotovovat příbytky a další důležité dovednosti, mimo jiné i vaření piva. Jejich bratr Sutech (Seth), bůh bouřky a války, si uvědomil, že nikdy nebude mít takovou moc jako Usirev a Eset. Zavraždil tedy Usireva, rozsekal jeho tělo na čtrnáct dílů a pustil je po řece Nilu. V jiné verzi jeho tělo rozházel po celém Egyptě. Někdy se tyto dva mýty spojují dohromady, tj. že nejdříve Osirise hodil v rakvi do vod, kde ho Eset našla a jeho tělo ukryla. Sutech ho objevil a ve vzteku ho roztrhal na čtrnáct kusů a rozházel je. Eset se vydala hledat kusy těla svého muže, shromáždila Usirevovo tělo kus po kuse a sestavila jej.

   Pouze penis nemohla najít a zhotovila jej proto ze zlata (nebo jiných materiálů, dle verzí – například slonoviny, vosku či dřeva jeřábu). Slétla na něj v podobě holubice či jeřába, přičemž jej máváním křídel na krátkou dobu oživila a počala syna Hóra. Poté se Osiris odebral jako vládce do podsvětí, do říše mrtvých.

   Skutečnost, že Usirev je opravdu Ječmínkem, potvrzují jeho častá zobrazení s vyrůstajícími klasy ječmene či pšenice z jeho těla. Připomínám zde velmi důležitý alchymický symbol lebky, z které rovněž vyrůstají klasy.

   Přístup dřívějších lidí ke smrti byl jiný než dnes, proto různé rituály spojené s obětováním lidí nelze chápat jen negativně. Když se dále zamyslíme nad smyslem těchto obřadů, kdy několik jedinců bylo obětováno a srovnáme je s našimi „civilizovanými“ zbraněmi hromadného ničení, napalmy, bojovými plyny, koncentračními tábory a dalšími důmyslnostmi, už se nám dávné obřady nejeví v tak špatném světle. Smrt byla přijímána jako přirozená součást života a přírody. Když se tak opět vrátíme k Ječmínkovi, přírodnímu božstvu, neboli Zelenému Janovi, přivede nás k dalšímu důležitému alchymickému symbolu: ke Koláči králů.

   Tento lístkový koláč bývá pečen v den Epifanie – zjevení dítěte Ježíše Mágům z Východu. Zdobí se na povrchu překříženými liniemi tvořící kosočtverce. Alchymisté tvrdí, že právě takové znamení se objevuje na povrchu rozpouštědla, pokud bylo kanonicky připraveno. Sendivogius nás učí, že připravený alchymický Merkur (rozpouštědlo zlata) má vzhled a formu kamenité, drobivé, lístkové masy. Navrstvené krystalky tvořící její podstatu jsou přes sebe přeloženy jako listy knihy a proto také dostala tato lístková masa názvy jako „listnatá země“, „kniha s listy“ apod. Tato kniha je v alchymických dílech zobrazována zavřená či otevřená, podle toho, jestli byla pouze vytěžená z dolu nebo již zpracována a jejích sedm pečetí bylo, jedna po druhé, rozlámáno, neboť Velká Kniha Přírody musí být podrobena sedmi operacím, které ji otevírají.

   To, co však tento tříkrálový lístkový koláč činí zajímavým, je přítomnost jednoho kusu bobu, fazole nebo něčeho podobného. Je to symbol alchymického zlata – mladého krále (králátka), který je ukryt v hmotě upečeného lístkového těsta. Koláč se pak rozkrájí na díly a ty jsou rozdány zúčastněným mužům. Kdo najde ve své porci bob, stává se králem, Zeleným Janem, který si dříve mohl dovolit k ostatním cokoli, směl udělat a mít, po čem či po kom zatoužil. Mělo to však malý háček, tento král Ječmínek byl nakonec obětován a jeho krví bylo zkropeno pole, aby příští úroda byla hojná.